Osamělost staromilce

Nemožnost dívčích, něžných doteků,
soustavně vnímám jen stín a chlad,
snad je to ke smutku i ke vzteku,
chci být milován, to na každý pád.

K hrátkám, k něžnostem nevyzván,
dotýkám se láhve švestkového likéru,
nepochopila mé nitro, jsem tolik sám,
přec nepomýšlím na tělesnou nevěru.

Necit, nevděk a jisté nepochopení,
zraňují mě, putují v mých žilách.
Leč dáma libuje si v citových prodleních,
zahrnout mě něhou, není v jejich silách.

Jsem romantik a příliš často sním,
plavu, snad se i utápím v minulosti.
Oslovím dívku z dávných časů - smím?
Chci se v jejím nitru zcela rozhostit.