Trýzeň odloučení

Nejsem s tebou, přesto vnímám tvůj dech,
jsi v chladnoucí koupelně, zakoušíš sebelítost,
prohlížíš sebe sama, snad ve všech zrcadlech
tážeš se:„kam zmizela ona bezstarostná bytost?“

Jeden z dotazů míří též k největšímu zrcadlu.
Proč nevděk, srdci mému - nejbližších lidí,
nutí mě z jeviště života zamířit k propadlu?
Proč můj stesk, mou bolest nikdo nevidí?

Ty se chceš rozdat, čekáš úctu nebo dík,
nic z toho se neděje, opět slyším tvůj nářek.
Tvé steny prostupují stěny, pláč a vzlyk,
slané perly v potocích, zmocňují se tvojí tváře.

Ležíme oba v koupelnách na jejich dláždění,
každý sám se svým osudem, oba nás mrazí
chladu, namísto sebe, dotýkáme se dlaněmi,
chlad je nám předurčen v uzavřených vztazích.

Jsi někde jinde, co na tom, že v koupelně.
Promlouváš k zemi a svíráš láhev whisky,
cítím trýzeň s tebou - není mi to lhostejné,
toužím, chci ti být bližší, nežli jen blízký.

Přes vzdálenost vnímám tvůj srdcervoucí stesk,
naše pocity vůči partnerům jsou k uzoufání,
v alkoholu utápíme palčivou bezmoc i vztek,
chceme si být blízko, úředně nejsme k mání.