Na horách na sklonku léta

Spící krajinou chladivý vánek
vdechl život keřům ba i proutí.
Ke konci svému dospěl spánek,
což mě trápí, převelice rmoutí.

Slunce v jedinečném okamžení
vystoupalo nad vrcholky hor.
Ostřice dala se do ševelení,
jezero v náručí rozhoupalo vor.

Do ticha svítá, leč ptáků zpěv,
odnikud ještě slyšet není.
V žilách mi zvolna tuhne krev,
mlčky vnímám léta odcházení.

Blíží se, vkrádá konec srpna,
upřeně pohlížím na pastviny.
Po ránu horký čaj opojně chutná,
na břehu jezera s rákosy a lekníny.

Stromy – tak jako loučící se lidé,
oddaně mávají, jen svými větvemi.
Plačtivý podzim zanedlouho přijde,
naposled ptáci zakrouží nad zemí…

odlétnou
a hory na čas
ONĚMÍ.