Jsem vlakem zapomenutým

Jsem jak vlak, který zabloudil
a dostal se do špatné koleje,
vítr mne tu sprostě odsoudil
a strhl mé poslední troleje…

Neumím se vrátit do své stanice,
na kraji světa hledám cestu zpět,
průvodčí utekl hlídat dálnice
a strojvůdce nechce se mnou zahálet…

Čekám, až mi někdo přehodí výhybku
a ukáže kudy se vydati mám,
můj bok usnul pod snem z polibků
a po nocích zůstává pořád sám…

Minulost se vrací a běhá po trati,
rány se skrývají, ale nehojí,
snad radši ten vlak někdo utratí
a na tisíc kousků rozkrojí…

Bez lidí, bez tebe je to bláznivé nádraží,
nemůžu dělat nic, vše mi tě připomíná
a žádný jiný vlak za mnou nedoráží,
každý raději si už ani nevzpomíná…

Mé prázdné kupé dychtí po tvých dotecích
a jídelní vůz po rtech něhou krutých,
ach proč jsme si v těchto časech tak dalecí,
proč já jsem vlak v tunelu uvíznutý…

a přede mnou koleje co nikam nevedou…

Za mnou koleje, co se propadly pod vagóny vzpomínek
a někde v dálce ty, už v jiném vlaku,
umřela jsem pro tebe jak do půdy vpitý pramínek,
tak čekám, kdy umřeš ty pro mě, draku…

Kdy odtrhnu ty těžké vagony a pojedu dál,
kdy budu předhánět rosu a svítání,
do těch kolejí, kde oheň láskou plá,
tam za žhavým sluncem na dlani…