Už nechci lásku

Byl prosinec a básníci začali opouštět
a zapomněli na právo chyb se dopouštět
všechny představy shořely do svíce
a cíle se rozplynuly do splavů
tenkrát jsem přestala malovat západy slunce
a východy měsíce
a padající hvězdy
protože už nikdy mi asi nebudeš
stát za zády a podpírat mou hlavu…

Byla zima a lidé co milovali už nemilují
a duše co hladily ani nelitují
byl jsi jediný komu jsem mohla všechno říci
a ve svých snech se vracím do těch míst
…a na všech jsi ty
a ten klidný úsměv na líci
a svět zlatem zalitý
ale musím otočit ten list
a přeplout do jiných zdání
protože už nikdy mě asi nebudeš
líbat na čelo na dobrou noc
a střežit mé dlouhé usínání…

Byl první sníh a ve tvém srdci bílá pláň
a první slza začala padat na mou skráň
jak málo stačí, aby se ze šťastné lásky
nešťastná stala
aby už nikdy víc v tobě neplála
svět mi tenkrát ležel u nohou
však teď já ho prosím na kolenou
a vzpomínky si na mě vždycky vzpomenou
a v moři mé hlavy pořád tonou
a bolí to když vím že žiješ
pravou hodnotu druhého člověk pozná
až když ho ztratí
ale čas se krátí
a nebe bledne
a já už to nesmím psát
protože už nikdy asi nebudeš
čekat na zastávce v pátek odpoledne…

Byl prosinec a nikdy jsem nevěřila stesku
že bodá víc než tisíc nožů
že úsměv musím najít i v šedém lesku
proč chceme ty co nás nechtějí
a proč se plány mají dít a nedějí
už nechci lásku za nic na světě
za tu bolest pak nestojí
když smutek radosti kus odkrojí
už nechci a rozum chápe
ale srdce napořád tápe
zrádci navzájem jsou si
a slzy po cestách trousí
tam kde jsme ji tenkrát ztratili mezi sebou
jen zůstala ta touha jediná
a já doufám že zesiná
a musím odejít s pokorou
protože už nikdy mi asi nebudeš
tou důležitou

oporou…