Něco krásného...

Vítr je odvál,
déšť jim dal nádech,
já volám zpomal,
a přitom nic utýct si nenech.
Nebe se zavřelo,
Slunce se schovalo,
ale ty nezapomeň,
občas i víckrát si vzpomeň
na Něco krásného,
co dnes i zítra se vrátí,
na něco malého
co radost neztratí.
Na polibek od prince
na pohlazení od mámy
na to co otevře ti srdce
co rozkvete když si tu s námi.
Ty Něco krásného jenž končí
a zase začíná.
Oči se slzami smočí
a na tváří ti úsměv vyrůstá
ne to není bolest
to radost je
když si člověk vzpomene na Něco krásného.