Uplakaná

Schovaná v rohu,

zas uplakaná,

zase se něco nezvládá...

 

Potichu doufat,

ať už to nebolí,

brouk převrácený na záda...

 

Chtít navždy zmizet,

jen ať se nikdo

už pro moje slzy netrápí...

 

Jsem jako vesnička

z planety jiné,

zle zakreslená do mapy...

 

Hromádka neštěstí,

a velké PROMIŇ

v očích, co nemají nikdy klid.

 

A z lidí které znám

jenom malinká část

má vůbec šanci to pochopit...

 

Mrzí mě to,

vždyť já vůbec nechci

nikomu starosti přidělávat...

 

Snažím se, opravdu,

promiň, že stanou se

zase ty věci, co nemají se stávat.

 

Už zase schovaná,

před světem, před sebou,

„Copak je?“ - jen těžko odpovím...

 

Snad sama nevím,

něco se rozbije

ve mně, a těžké je říci, co s tím.

Já zase vstanu,

ta chvíle přejde

a ještě půjde to, musí to jít.

Ač někdy pláču,

umím i bojovat

za to co jsem a co chci být.