Přerod ve člověka

Anotace: Je to tak smutné, že to je asi realita...

V klubíčku schoulená,
pod mraky bouřkovými,

tiše tu pláčeš...
Kdo jsi a odkud jsi přišla?
Je ti ještě pomoci?
To sama říci prostě nedokážeš...

Malinká, dávno dospělá,

asi ti nikdo nepodal ruku

a neřekl, že to s tebou vybojuje...
Cítím s tebou,

ačkoliv ani já ti nemohu pomoci,

jsem kámen, jdu ke dnu, ty loďka, ta pluje.
Chvěješ se, měla bys vstát,

ale ty jen ležíš v trávě

a ani nevnímáš, že je kolem tebe voda...

Možná jsi doufala,

a věřila nesprávným lidem, tak platíš,

jsi padlý stín a je tě přece škoda.

Bála ses bouřky,

teď už nedokážeš cítit strach,

ani nic jiného, jen bolest a prázdnotu.

Nejsi nic a přece jsi tak cenná

s těma tvýma očima, co ještě nedávno

sázely naivně na lidskou ochotu...
Ochotu naslouchat, jenže,

ta jim už dávno nepřísluší, má malá,

to ty teď už taky asi poznalas.

Je mi to tak líto,

vím, jak moc se tím teď trápíš,

nemohu být víc, než tichý vítr, hlas...

Myslíš si, že umíráš,

protože ještě nikdy nic tak nebolelo,

ale to jen tvá duše, to pro ni zní umíráček.

Ty zůstaneš žít,

staneš se stejnou, jako jsou oni,

víc už ti nezazpívá první jarní ptáče...

Ale neboj se, já tu budu s tebou.

Našla jsem tu část z tebe, co svět zničil,

a jednoho dne ti ji zase dám a budu pak tvým snem.

Já vím, oni ti zapomněli říct,

co všechno se s tebou stane, co ti vezmou,

když budeš chtít být taky člověkem...