Reálný rozhovor?

Anotace: zvláštní...

Ťuk, ťuk, můžu prosím dál?

Ano, pojď, co pro tebe můžu udělat…?

Ptáte se mě, co udělat máte,

ale tuším, že nemyslíte to tak, jak já bych chtěla…

kdybych mohla si jeden jediný zázrak přát,

bylo by to velké objetí…… - (od) vás.

…to, po kterém toužím už dlouhou dobu,

ale vím, že o něm je zakázáno i snít,

no, ale když už tak zeptala jste se mě,

pokouším se upřímnou být…

Objetí říkáš… ale to nehodí se…

Vím, vím, to je argument,

který nabízí se jako první, hned,

nemohu ani odporovat, snad ještě poslední věta,

 před tím, než začnete naštvaná být.

…někdy není lehké věci brát tak, jak jsou,

ale pravdu máte, nemůžu takhle jednat dál,

no, ale když už tak zeptala jste mě,

zkusila jsem nebát se, říct to Vám…

Ano, to oceňuji…jen…víš…

Nemusíte nic vysvětlovat,

věty skládat do omluvy, k sobě,

nezlobím se, nejsem naštvaná,

jen slzy zadržet chtěla bych, ale tečou proudem.

…tak raději rozloučím se,

a již nikdy nepřijdu k Vám,

ne proto, že bála bych se, Vy byla zlá,

ale nemůžu do očí podívat se, natož pak… být svá…