Sucho a prozření

Krajinu opanoval zvláštní klid,
chodníky lační po vláze,
touha spočívá na mých rtech,
mohu s tebou sdílet cit?

Má letošní pouť zimou
jeví se jednoduchou, jinou
je mnohem milosrdnější
nežli ta loňská.

Poddajnou půdu ledna,
zvrásnila kopyta koňská,
zaslechl jsem ptačí zpěv
vnímal pohlazení slunce,
byť byla letmá.

Pokladnice moudrosti
je zdánlivě bezedná,
s vědomím vlastní
nedokonalosti,
jsem nesmírně vděčný,
že z ní mohu čerpat.

Mohu odtajňovat to,
o čem jiní ani nesní...

Postupně nabývám dojmu,
začínám tušit,
odkud přicházím,
kým jsem
i
kam kráčím...

Zakouším vnitřní smír,
jsem připraven
dlani uchopit...

Smím?