Už nejsi můj

Už nepatří mně ten úsměv Tvůj,
občas tak trochu potutelný,
jímž sváděl jsi mne snad tisíckrát,
ten patří už očím jiné ženy.

Už nejsou mé ty silné ruce,
které vždy moje zahřály,
když večer nás lesy potemnělé
na procházku v sebe pozvaly.

Už nejsou mé ty útlé prsty,
co mou tvář něžně hladí,
prý už pár týdnů s prsty jiné
teď jemnou bitvu svádí.

Už není můj ten pohled letmý,
při kterém lehce červenám se
a vyčkávám, jen co se setmí,
hře stínů těl našich oddávám se.

Už neuslyším Tvá něžná slůvka
ani ty vzdechy vášnivé,
nezazní z úst Tvých víc mé jméno,
nepolíbím rty mazlivé.

Už není mé to objetí,
co konejší i svírá,
už nespočinu v zajetí,
naděje ve mně zmírá.

Už nespatřím Tě vycházet
z těch vrátek u vás v zídce
a trávou vstříc mi přicházet
Tě neuvidím více.

Smutek a žal, co v srdci klíčí,
veselý úsměv zakrýt má,
když s Tebou ještě naposledy
po lesní cestě klopýtám.