U lávky zanořil

Koloběh dnů
ustavičně
jeden den jako druhý
jdu pozvolna
a přesto dýchavičně,
bez zájmu
přemýšlím na tím,
co by mi dodalo
vzpruhy.

Očima
prchlivě
oční tiky
nikdo se nedívá
je mi tklivě.

S dlaněmi v kapsách
zdá se mi
krásná
vrba s dlouhými větvemi.

V potoce
mřenky
v kapse drobné,
na úbočí fenky
divoce skotačí.

Nedávno vystavěli lávku
z ušlechtilého dřeva.

Když mě téměř
na tváři políbila
inspirace z hory Parnas,
tedy jedna z Múz,
počal couvat k lávce
hráškově zelený vůz,
snad po centimetrech.

Jeho útroby
opustil mladík
zamířil kol přídě
k místu řidiče.

Vůz pozpátku,
pozvolna- mířil k lávce,
okénko také po centimetrech
mizelo v pouzdře dveří,
a vysoký mladík bystře
zanořil svou hlavu do auta.

Ihned poté také celý jazyk
do úst dívky za volantem

Ochutnávali si ústní dutiny

A já...

Měl jsem ústa dokořán,
ovšem ne jako mladík,
já údivem...

To on zakoušel průnik!

Couvám opačným směrem,
od lávky s fenkou
k panelové zástavbě
do místa, kde mám domov.

Snažím se nemyslet na dutiny
doma mě čeká zeď
na ní plastové hodiny...

Odcházím bez ochutnávky.
Nejspíš budu kreslit lekníny...