Stop týrání

Šla jsem ven se svým psem
byl obyčejný, srpnový den
jako každý jiný.

Tu náhle před námi pes
zesláblý, že sotva lez
já myslela jen, že je líný.

Když však přišla jsem k němu blíže
ten chudák byl jen kost a kůže
v očích smutek měl.

Smutek a odevzdání
už nemohl polknout ani
byl to pohled smutný!

Oči nám slzy zalévaly,
ten kdo to udělal,
toho jsme proklínaly

ptám se ,,Bylo to nutný?´´

Však pomoci mu už nebylo
a nic jiného než smrt...mu nezbylo
dočkal se vysvobození.

Už je to léta co se to stalo
mě to smutnou vzpomínku dalo,
někdy cesta zpět už prostě není.