Netrap se, svému osudu neujdeš.

Tělo chřadne a srdce bolí.
V plicích nemoc, co purpur roní.
Oči prázdné v nich barva žabince.
Líce bez života a rty co šklebí se.

Jako přízrak, se stíny v duši.
Prosí o zázrak, však smrt již tuší.
S andělem za zády, kráčí zpět v čase.
U rybníka stojí s ní - ruku v ruce.

Slzy padají na zem do hlíny.
A ona prosíc o další hodiny.
Už pozdě je – nemoc ho zničila.
Jeho bytí smrtka již proklela.

Konec je, konec a světlo už mizí.
Poslední slova na rtech mu leží:
Netrap se, svému osudu neujdeš.