Než mě ponesou

Nebudu již sokem
mužům v tomto městě,
hle, důstojným krokem,
vzrostlým stromořadím,
nesou na podestě
mé někdejší tělo
dávní kamarádi.

Ptactvo oněmělo.

Jsme zde na výletě,
hrajeme svou roli,
ale když jsme v letech
Stvořitel nesvolí,
konat stejné chyby,
v pozemském soukolí.

Nedbám na přísliby
perspektivy sokolí,
na pohled z Olympu,
vzešli jsme z prachu,
spočinem pod stvoly,
tělo zbaví nachu,
stráví jej koukoly.

Dopřeji nám ke sprintu
do cíle životů,
kvalitního Absinthu,
nikoli patoků...

Život má mít pointu:

„Zvu vás rovnou na pintu!“