Něco...

Šedivé ráno,
a hladina studeného čaje,
odráží ve svém kovovém lesku,
bledou zář kalného nebe.

Prochází bránou,
prochází a sonáta jí ke kroku hraje,
ladnému a plnému stesku,
který i mrazivé květy zebe.

Život utíká ve včerejším dni,
a snaží se proklouznout do našich duší,
někteří z nás jen marně sní,
a jejich srdce splašeně buší.

Karmínové slunce se halí do mraků,
a ona potají po okolí krouží,
v jejích očích je kapka náznaku,
toho, po čem ve skrytu duše touží...