Západ Slunce, ztráta Měsíce

Anotace: Krátká báseň o tom, jak snadno lze ztratit lásku i štěstí, zatímco se díváme někam jinam.

Sbírka: Mišákovi povídky a Bedrunčiny básničky

Slunce obdivuješ každý den.
Vzhlížíš k němu a přeješ si jen,
aby s tebou navždy zůstalo,
již nikdy více nezapadlo.

Tu jeho záři nadevše miluješ,
představit si bez ní být nedokážeš.
Proto když večer zmizí za horizontem,
objevím se zde já a pro tebe tu jsem.

Jenže ty mě nevidíš, nebo spíše nechceš.
Láskou zaslepená, jen záři vidět chceš...
Za mnou se ani neohlédneš,
v neklidný spánek radši usneš.

Když se ráno opět Slunce zjeví,
tvé oči naplní se pak radostí.
"Svítí tu pro mě." stále si říkáš,
"Snad již neodejde." v srdci doufáš.

Když večer opět svit mizí,
tak tobě teprv dochází,
že jen pro tebe nesvítí...
Je zde pro vícero lidí...

Já to vše z druhé strany sleduji,
odchod si již pomalu plánuji.
Stejně mě nevidíš,
nejspíš ani nevíš,
že tu zářím na tvou pouť životem,
abys byla tím šťastným člověkem,
kterým toužíš být celým svým srdcem.

Při soumraku dalším,
už pryč navždy kráčím.
Ty, stále otočená ke Slunci,
jsi přišla o svou jedinou šanci...

Pozdě jsi se ke mně otočila.
Pozdě sis mé záře k tobě všimla.
Teď zbyl pouhý stín na obloze,
kde pro tebe bylo mé srdce...

Mou záři nečekej,
ani ji nehledej...