Poslední zašeptání - Sbohem

Anotace: Melancholická báseň o blížícím se rozchodu či konci, který se neustále opakuje.

Sbírka: Mišákovi povídky a Bedrunčiny básničky

Hustý dým stoupá vysoko k nebesům
a zatímco stojím poblíž plamenů,
házím vzpomínky do hořících mostů,
abych dal klid mysli, srdci a citům.
 
Spalovat dopisy sice není správné,
však fotografie hoří rychle také.
Byla mou první skutečně milovanou,
proto bloudila mi dlouhé roky hlavou.
"Přišel už ale čas odejít,
tak běž! Zmiz! Nech mě konečně být..."
 
Slzy se mi na tváři pomalu vypařují,
když další dopisy do ohně jistě letí.
Pramínek vlasů, jenž byl z lásky poslaný,
znečistí vzduch a brzy je seškvařený.
Následován je ručně kresleným obrázkem,
po delším přemýšlení i rudým trsátkem.

"Proč se to zrovna takhle muselo stát?"
musím se sám sebe neustále ptát.
"Tvá vůně byla sladká a omamující..."
přičichnu k tričku, jenž plameny olizují.
"Teď už vyvanula." vhodím jej do ohně,
"Už nikdy nebudeš více v mojí hlavě."
Při pohledu na popel černý,
vzpomenu si na oči temný,
které jsi pouze ty měla...
kterými jsi mě získala...

Otírám si uslzené oči,
přitom nemůžu dostat z mé mysli
tu dívku v mém srdci poslední,
jenž byla z nich snad nejkrásnější.
Nemám nic s ní, co bych mohl spálit.
Veškerá pouta stihla zničit,
již nikdy je nemůžu obnovit...

Než plameny uhasnou,
dám ti otázku tichou:
"Chceš býti moje další
Poslední zašeptání?"