Umírám

Déšť klepe na vrcholky střech
V mém nitru cítím neustálý třes
Probudím se zítra ráno
Bude mi ještě dáno
Prožít další ten nekonečný den
A dovolí mi jarní déšť jít ven
Ještě jednou nadechnout se
Ve městě, na louce či v lese
Ještě jednou prožít tu pomíjivou radost
Než na mé srdce dopadne další starost
Život pomalu vyhasíná
Tělo ví, že usíná
Ke spánku klidnému a věčnému
Mé srdce již nebude patřit jinému
Strach pohltil mé nitro
I mé bolavé srdce ví to
Že nenadechnu se již nikdy
Strach svírá mě víc, než kdy jindy
Bojím se spánku věčného
Ticha, klidu a míru jeho
Který dovolí mi
Na věky zapomenout