klaun

Klaun

Před zrcadlem sedí
v malé špeluňce
kde na jazyku ulpívá chuť plísně
vyčpělý pot slané slzy
vzduchem krouží
jak supi nad mrtvolou
duši má holou-
skála na které neroste ani mech
i tak tvrdou
probírá se kelímky
má na dně schovanou svoji tvář
černá a bílá
hromada štětců
a maluje podobu
na nahou podstatu
života který nechce znát
pláč i smích střídá
co masky plesové
absint si nalévá již z povinnosti
nechce slyšet ze staré skříně
kde červotoč má hodovní síň
jak kostlivcům chrastí kosti
a připomínají realitu
Ještě jedna sklenička
červený středobod nasadit
ať maska drží-
a může jít hrát