Anotace: Nepochopení ztráty. Pochopím někdy?
Vře to, bublá, bolí,
ledová voda místo krve,
Kůže v obličeji hrůzou se drolí,
ve vrásky, pleť má, se rve.
Nedýchám, dusím se,
v jezeru tupých bolestí,
do střepů deprese, hroutím se,
ve hrudi srdce zní, motýlů šelestí.
Žaludek sevřený, ze strachu,
kde jsi, kde Tě mám, co je Ti.
Blížím se ke krachu,
nevím, kam se proklestit.
Je krev a láska, co spojuje nás,
ta Tvá už vyschla v žáru.
Nezlob se, neumím otázky klást,
Vyčítám si, topím se v žalu.
Já potřebuji Tvou hřejivou náruč,
a Tvůj zvučný hlas,
věcným životem se mi zaruč,
já bez Tebe, utopím se v žalu.
Maminko, kde jsi, kde Tě mám, co je Ti?
Moc hezká,bolavé vzpomínky,moc dobře známPiš dále smutné básně.
27.10.2020 16:47:20 | Anii
Krev a láska a pak... Už jen vzpomínky. Na hlas, tvář a objetí. Když nás maminka opustí ještě v dětství, je to rána pod pás a dětská duše bude dlouho strádat její objetí a všechno to ostatní, co se nikdy nestalo. Pěkná báseň, vítej zde :)
15.07.2020 07:14:42 | Isla
Ahoj, pěkné úvodní dílo, dobré verše :o) jen tak dál...
14.07.2020 19:44:55 | Crazymike