Pocity vozíčkáře

Křídla odkládám.
V duši tisíc ran.
Bolest, stín i šrám.
Brečím jako kormorán
i občas s pusou dokořán.

Vozík se klouže
a plazím se přes louže.
Někdo říkal,
že muži nepláčou.
Ono se to těžko píše.
Občas dojde klišé.

Jsem tak sám.
V beznaděj propadám.
Snažím se žít,
seč nedávám.

Potkávám lži i klam.
Jen slova bez obsahů,
co ztrácí glanc i váhu.
Prostě jedu k Jeruzalému.

V očích slzy
a povahy lidí z porcelánu.
Vozík se řítí
a brečím bez obalu.
Nemám na nic náladu.