Pro vozíčkáře
Pro vozíčkáře
Já vím,
že proklel jsi pomalu
tu cestu,
kde nohy prostě nejsou.
Co naděláš?
Pár smutných rýmů
nespraví duši i vnitřní špínu.
A tak sedím s Tebou u stolu.
Káva stydne pomalu.
Vozíček mluví
a melancholie duní.
Podáme si ruce,
ať myšlenka nebolí.
To nezná ten,
kdo nezkusí
na tvrdou kůži život s řetězem.
Někdy je otrava přežít každý den.
Bolest má mnoho trudných jmen.
Komentáře (10)
Komentujících (6)
Doporučit
Tisk
Můj manžel také skončil na vozíku a život s ním je fakt jízda. Bere to s humorem - tvrdí, že alespoň ušetří za boty. Kam dříve došel, tam se teď sveze. Takže oba zdravíme vozíčkáře. Daniela a Ivan.
16.05.2023 20:12:12 | danaska
Moc děkuji za podporu básně.a jsem šťastná, že básně psané srdcem se líbí.j.
16.05.2023 20:15:46 | mkinka
Nesmírně citlivá a krásně pojatá báseň... přesto, smutno je mi po jejím přečtení...
13.05.2023 15:41:41 | Helen Mum
Je autentická, jak to cítí můj vzdálený kamarád na vozíčku. Básnička mu udělala radost, tak jsem se též chtěla podělit.
13.05.2023 15:54:34 | mkinka
