Jen tak

V čele luny rozcuchané
s cárem hadru,
který slzou kane.

Možná jsem na světě omylem.
Melancholie se pere s osudem.

Prázdný stůl
a čtyři židle.

Lhát sobě v řádcích fantazie
to zbývá
i příchuť letargie.

Tíha k zemi plyne
do myšlenky
jizvou opuštěné.

Hory jsem přenesla v řádcích
a tak si krátím den,
že brouzdám v mracích.

Možná to tak má být.
Samota přeci není hřích.
Tak vyji na měsíc.

S vděčností
hledím do světa
a tichá v hluku
zkouším bdít.

Možná najdu sebe
a chuť, co nezebe.
Fáze a věčný tělocvik.

Poznávám, že jednou je.
A pak nic.
Rychlodráha bere švih.

Adie.
Nechte mě ještě chvilku snít.
Než z židlí budu prach mýt.

Slzy mi dají žít.
Jednou v náruči se vybrečím
a bude líp.

Za okny mluví svit.
Třeba jednou za baladou i dramatem,
najdu sebe s rozmachem.
Teď prostá i s překlepem.
Vnitřně se slovem i přízvukem.