Stavěla jsem si pohádku.
Kašpárek se smál na půl světa.
Měsíc svítil
a v srdci plála
padající kometa.
Záviděla jsem domov ptákům,
že létají a nic je netrápí.
Možná rébus držel zvenčí.
I metabolismus
u mě zvonil cizí řečí.
Co jsem já?
Povídala jsem si s mravencem.
Ten mě přijal
a řekl krásný den.
Pak šnek mi dělal manekýna
a já se cítila s ním nalezená.
Hledat jádro v maličkosti
je těžká dřina,
když chybí rodina.
Usínám ve výčitkách
a housenky mě hladí.
Nevrátím čas
ba ani chyby mládí.
Končím den němý.
Psané opět srdcem dvojným ***
22.06.2023 10:35:31 | Dejvis
Rozumět víc něčemu, co nám příroda stále naznačuje či říká, byli bychom mnohem moudřejší. Nebo aspoň minimálně lidštější a vědomější si svých kořenů...
20.06.2023 19:18:00 | Lighter