Postesknutí

Dlouhými kroky kradem si život,  

Dávno už není nám z toho tklivo,  

Za každou neřest platíme časem,  

nikdo z nás neskončí za to však v base.  

Všichni snad víme, jak žít se má správně,   

však všednost je to, co trápí nás hlavně.  

Jsme tedy vrahy svých vlastních životů,  

za zábavu platit nemálo z těch roků, 

co zbývají než doběhem se smutkem do cíle.  

jaké chceš kytky na hrob, bílé?   

Snažit se ve všednosti najít směr,  

to mohl by být cíl,  

odvážit se k tomu bych měl,  

abych za smysl už životem neplatil.  

Tahle zvrácená rovnice ničí mi duši. 

Tahle zvrácená doba, nikdo netuší?  

Tisíce nešťastných trpících mladých,  

tápají v prázdnotě, kdo to tak zkazil?  

Chceme pořád a stále více a víc,  

v našich hlavách ale nezbývá nic.   

Nic a všechno.  

Prožitky nocí chvíli dají ti smysl,  

prožitky z obrazovek utiší mysl.  

Však když jsou externí, kradou nám nás,  

tak s práškama dneska usneme snáz.  

Bez vnějších vjemů neschopni být šťastní,   

plamínky představivosti z dětství už zhasly.  

Smeteny proudem dopaminu tak lehce,  

že vytvářet věci vlastní už nikdo nechce.  

Ukolébání požitkářstvím bloudíme světem,  

pak to samé provedem svým vlastním dětem.   

Zaplavit další generace pohodlností a daty. 

Kdo po nás bude ten svět čistit? Ty?