Když člověk ještě neměl rozum...

Anotace: Raději nic...opět pár slz...jen pár vět...ze srdce

Vždyť to znáte,
jako malí v posteli,
bojíme se tmy,
„prosím, chci pohádku,“
babička či děda pro vše,
roztrhali by kvůli tomu svá těla,
jen se leželo a poslouchalo,
pomalu usínalo.
Když člověk neměl rozum…

Po pár letech je to jinačí,
oni se snaží,
ale co nám běhá v hlavě už netuší,
„něco ti přečtu, na noc,“
„jééé už zas, to snad ne…“

Roky jdou dál,
pomalu se obrací role,
sedíme u postelí, v rukách noviny,
„ něco ti přečtu, poslouchej“
jako vždy, jen samé vraždy, umírání,
vždyť oni se k tomu pomalu blíží,
a netuší…
netuší…bohužel…

A teď ???
U podia, v obleku,
kolem jen kytky s nápisem,
většinou vzpomínáme, měli jsme tě rádi,
v ruce užmoulaný kus papíru,
na něm pár vět, také jen taková pohádka…

Po tvářích tečou slzy,
myslíš, že teď chtějí poslouchat,
ale co když si říkají:
„ jééé už zas, to snad ne…“