Ještě
Ještě
Pramen vlasů pouštím do tmy.
Počítám hodiny do odjezdů vlaků.
Ticho a chladno.
Auto prolomilo větu.
Co spát?
Za očima film.
Telefon s mámou.
Trilogie života.
Kompot ztrát i návratů.
Mrholí uvnitř
a breptám světu,
aby pokryl tu a tu mlhu.
Deník si píše bez hlesu.
Divné ráno
a vše ztrácí grimasu.
Komentáře (10)
Komentujících (4)
Doporučit
Tiskhttps://youtu.be/kKeoPzZKk10?si=4-LToI-j1gNfaEdC :) připomíná mi Tvá baseňka něčím tuto píseňku :) máš to skvělé
04.10.2023 07:36:06 | narra peregrini
Děkuji zlatíčko
04.10.2023 07:39:23 | mkinka
Mikinečko, tvůj obrat "kompot ztrát a návratů" je úžasnej...
Takovej kompot...někdy slaďounkej...a někdy...úplně nepoživatelnej...viď???
Víš, že mně teď u tvých řádků bleskla hlavou myšlenka, že jedna z nejhorších ztrát je, když ztratíš...SAMU SEBE???
Ale ta tě určitě nepotkala...a myslím, že ani nepotká...ty pořád BUDEŠ naše milounký děvče z modra :-)*
krásné ráno ti přeju
03.10.2023 08:42:55 | cappuccinogirl
Také mně potkala ztráta sama sebe, ale pomohla poezie. Občas si člověk projde peklem, aby ze dna potkal svůj stín a podal mu ruku a naučil si ho mít rád.
Depresivní sbírka čítá asi šedesát básní psaných přes noc z roku 2021.
Je tak černá, že občas zpětně říkám, že v tom šuplíku zůstane, než jí přepíšu do růžova.
Odešla dcera. Pak syn.
Já musela žít s tím.
Nikdo se za mě nepostavil.
Jen poezie posílala dým.
Tak píšu mezi řádky a pořád
alespoň nebrečím.
03.10.2023 09:31:12 | mkinka
Tak to mne mrzí...
ale děti vylétají z hnízda, taky mně to čeká, až ty moje se postaví na vlastní nohy...
Ale ty sis našla cestu, pomohla ti poezie, jak píšeš...a já si určitě taky najdu nějakou vzpruhu...říkám si, že aspoň budu mít víc času sama na sebe... ale to si říkám teď, teď jsem hrdinka...ale až to přijde...
pohlazení tobě, myslím na tebe...
03.10.2023 09:43:33 | cappuccinogirl
Děkuji za slova.
Třeba se to u mě někdy srovná.
Děti jsou velké a třeba někdy bude líp.
Odchod z hnízda je sice normální stav, ale důležité je, aby nebyl formou bez kontaktu.
Bohužel rozpad mateřských vazeb nikdy nepřestane bolet.
Už jsem si zvykla, nic jiného mě nezbylo. Musela jsem přežít.
03.10.2023 09:49:09 | mkinka
Zlatíčko, vím, že cokoliv bych teď napsala, by bylo málo. Ale ta naděje... vždycky je! Třeba se to ještě srovná...třeba...tvé děti prostě jen potřebují něco POCHOPIT, aby jim došlo... že máma je jedním z jejich nejvíc... tak bych teď chtěla sedět s tebou u jednoho stolu nad hrnkem kafe...a třeba si jen povídat. Mikinečko objímám, víc nemůžu :-(
03.10.2023 10:00:48 | cappuccinogirl
Děkuji zlatíčko
03.10.2023 10:01:44 | mkinka