Před ránem

Venku je ještě noc
a černá zákoutí nepřijdou na pomoc.
Ukrytá v malomocenství
svých bloudících křečí nutkání.

Vzpomínám si,
jak jsem se probudila
a ty říkal si,
abych nebrečela.
Byl to poslední den,
co mi Tě bylo dáno vidět.


Žiji v představách,
které kotví v osudovém smutku.
V reálu už nedáš mi nikdy kytku.
Rozervaná myš,
co hltá sousto k snědku.

Prosím, polykám nekonečno
a osmičky, co jsou ležaté.

Zas poznávám proces
i vrásky upjaté.
Nikde nejsme.

Dny utíkají
v bolestech zad i hlavy.
V samotě smutné stáří.

Promiň.
Tvá ruka chybí
ba hvězdy jsou ničí.

Zase se motám
v tlaku touhy.
Padám do močálu
a v zoufalství polykám barvy.

Čtvrtka je pořád mokrá.
Víš, zase jsem nenamalovaná.

Do tmy volám - ráda Tě mám a ráda.
Není Tě. Moje škoda.