Básnická melancholie
je dar z nebe.
Píše se,
když to a to zebe.
Samota dá se do řádků
i čas bez lásky
vymýšlí pohádku.
Snový svět je hřejivý.
Ach, lidi.
Venku je tma
a slovo se zamyslí.
Kočka vrní na židli.
Krásné ráno nevšední.
Tvůrci i čtenáři příchozí.
Páni času jsme my.
Pišme, dokud rty zní.
To byla taky planetka od Triera.. on je trochu cvok.
Ale ta final scene byla hezká. :-)
A krutě melancholická.
15.10.2023 04:22:22 | Jářek
Děkuji za komentář k melancholické básničce.
15.10.2023 08:41:39 | mkinka
Ale furt.. Je hezká, no. Atp.
"Kočka vrní na židli" Máš tam krásný ze sebe ideje.
A něhu, co ztrácí hranice. Ta vzpomínka na Triera byla
vzpomínkou z podvědomí.. že "páni času" jsme - bez nás, je to nespecifikované - něco.
15.10.2023 09:21:10 | Jářek
Melancholie lepší nežli utkvělá klaustrofobie. Hezké pozitivum a povzbuzení do časů Mkinko*
13.10.2023 11:30:59 | šerý