Psala jsem

Ráno byla bílá střecha na garáži,
teď už slunce svítí.

Psala jsem,
jak raketa letí.

To bylo dávno,
kdy sousedka hrála
na piáno.

Pak o lásce plné květů
a teď ve slovech brečím
duší nahá světu.

Své sny jsou být básní.
Realita není.
Ptáčkové žijí,
jako má slova,
co se třepotají.


Dám nový restart?

Nevím.

Slza zas běhala
včera i po zádech.

Hluchá noc
a rychlý tep.

Slyšela jsem
své srdce
a postel říkala -
leť.

Není to báseň,
jen šelest
po probuzení.

To slza
oblékla další převtělení.

Další mezipřistání.
86 77.
Čísla lhát neumí.