Volání o pomoc

Pročítala jsem své staré básně,
ptala se jich, kam vlastně jdu,
a když se na to podívám zpětně,
nechápu, že jsem stále tu.

Snad každý verš volal o pomoc.
Ruku, jenž mi z bažin pomůže.
Bylo toho na mě prostě moc,
proto se divím, že stojím zde.

Vnitřní bolest nevidíš, ale bodá,
spaluje, tříští a zabíjí tě pomalu.
Pochopí jen ten, kdo to zná,
nepomůže tě zavřít do ústavu.

Jsi sám, tápeš v temnotách
a chceš najít řešení, jak z toho ven.
Jediné, co cítíš uvnitř je mráz,
ale z úst nevyjde ani jeden sten.

Voláš o pomoc, ale mlčky
stejně tak, jako kdysi já.
Snažíš se překonat ty srač*y,
ale nemožné se ti to zdá.

I já se ještě občas topím.
V mysli řežu si rýhy do kůže,
na lýtka nebo na předloktí
a doufám, že mi to pomůže.

Nečekej pomoc od ostatních,
ne vždy si toho všimnou.
Je to na tobě a ne na nich,
vyhledej pomoc odbornou...