Květy petrklíče

Čas buší.

Puls měří osud,

tluče jako unavený pták.

Žíla v temné zemi.

 

Dětství odpovědělo šedými vlasy.

V mých tmavých vlasech,

tichý zasněžený posyp.

Na ztuhlých rtech

bije jako vyděšený pták,

puls tiché země.

Přes němé tváře

kyvadlo věčnosti...

 

Jsem unavený. A jsem ztracen

v samotě měsíčních polí.

Chtěl bych jen trochu něhy!

Chtěl bych teplé sluneční paprsky!

 

Kráčím po neviditelné cestě.

Přes nespavost, spacích bylin,

tkám pavoučí síť,

ve světě mrtvých a živých.

 

Nesu ve dvou unavených rukou

bolest a radost, sny a realitu.

Kolik z nich - na cestě padlo -

proměněno v šedý prach!

 

Budu se modlit, tiše si povzdechnu.

Můj povzdech je pták v rukou osudu.

Bůh uslyší můj vzdech,

na obloze - jako slza, modrá!

 

Kráčím po neviditelné cestě.

Svítání se vznáší v mlze.

Pod pichlavou zimní trávou,

květy petrklíče...