Pod vlnami zoufalství

Ve svém pokoji brečím,

všechno kolem se mračí

Srdce mě jako kámen tíží,

co vše ztratit ještě smím

Ve mně se temnota prolíná,

která všechno světlo zastírá

Ve vlastních strastech se pomalu dusím,

ve vlnách žalostniho ticha ztracená

V duši přesto malé světlo září,

posel naděje se totiž nevzdává

V nejtemnější noci na obzoru svítá,

stíny se snaží, nenechám se však zlomit

Ve vlnách beznaděje plavu,

s temnoty hledám cestu

Srdce tluče, o svitu naděje sní,

víra mi vzkázala: "NEZLOMÍŠ SE, POKRAČUJ DÁL!"