Obraz života

Opráším pavučiny.
Už je to dávno,
co měla jsem
černou kočku.


Venku zima
a právě nejdou rýmy.
Přemlouvám stvoly
těla u rozházené peřiny
a ani nevím,
kdy stres skončí
a dá světlu znamení.


Tělo se bouří.
Neurózy
a roztržitost.


Dokážu ještě držet tužku?

I to je dost.


Venku létají ptáci
a já chcu k nim.
To hnízdo se vrátilo
a já jim rozumím.

Už mlčím,
protože i nic je vše.


Živote, tak píšu
se slzou na řase.

Miluji Tě.