Ležím

Z těch cárů papírů
hledám
přístav bez virů.

Myšlenky těkají,
hroty divných dnů
bez slasti a orgasmu.

Stop.
Zvuky pomoc.
Ne.
Výjevy minulosti.
Ticho proudí do závislosti.

Ležím a přemýšlím nad bolestí.
Dneska za krkem,
zítra žaludek.
No a co?
Deprese bere další zákusek.

Vyhrát a koupit si zdraví.
To fakt nejde.
Vím, jsem ufňukaná,
ale pár pilulek utlumí.

Utrhla jsem kliku od dveří.
Není se kam vrátit.
Co je domov?
Nula bytí.

Děti. Děti. Děti.
Bože.

Děti.

Hodiny bijí a nevstávám.
Není síla
a další propad.

Promiňte.
Nejsem vůbec společenská.
Jen ubrečená ženská.


Zavírám poklop minulosti
a přeji si smrt,
ale zvedají se kosti.
Nejdřív nakrmit kočky
a pak to zlé přejde.

Básně se píší
v hektolitrech hnoje.

Kde je štěstí?

Mám čekat až mě uštkne zmije?


Ne, psát básně.
To je naděje.
Ta jediná
v žalu zvedne,
když člověk ustrne.