Smím psát?

Stála uplakaná
s papírem v ruce.
Hrbolky stínů
v rudé i černé.


Co je život?

Co je světlo
v kruhu?



Zatím potkala
jenom mlhu.


Paní nepište smutně.

Promiňte, mladý čtenáři.

Já mám místo veršů vodu.

Ať jsi šťastný,
já už nemohu.

S tím posledním veršem
u skal nad propastí dožiju.

Co je budoucnost?


Slzy.


Co je přítomnost?

Další smutek.


Jsem realista
a nemám klíč z pohádek.

Napište něco o květech léta.

Prosím.

To nejde.

Vidím mlžný opar beznaděje.

Bude pršet, utíkej.

Mně pár kapek nezabije.

A což,
budu psát báchorky o lásce
a v rohu brečet.

Jsi mladý,
věř, že ty dokážeš.

Já už ne.

A poslední slib.

Přijdeš mi jednou na hřbitov?


Pod náhrobním kamenem
bude žít báseň.
Je to jediné,
co sípe a kvete.

A proč nepřijde někdo jiný?

On není.

Vždyť jste pro mě mezníkem literatury.

Já jsem prach
a mám svoje viny.

Krev žije v pramen skromný.

Bude čísti i nebe mé básně?
Já nevím.