na dně

níž a hlouběji mě myšlenky táhnou,
níž a hlouběji jak závaží.
už jsem na dně orlíku a neumím dýchat vodu.
vždycky jsem si myslel,
že tyhle situace patří k dospívání,
že už jsem vyrostl, že už jsem venku,
že tohle se mi už nemůže stát.
byl jsem nadutý a pyšný...
a najednou cítím, jak je to jednoduchý,
být na dně přehrady, neumět dýchat.
nikdo mě neslyší, jen Bůh.
jsem se svými myšlenkami,
které mě nepustí,
se svou vinou a se svými výkaly,
jež se kolem mě rozpouští.
cpou se zpět do mého těla.
jsem se svým svědomím a svým studem.
s nemožností křičet
a se stokilovým sudem - mých vin.
zbav mě té tíhy!
ať vyplavu a můžu se znovu nadechnout!
neopouštěj mě, už nikoho nemám -
tady, na dně orlíku, jsem jen potravou pro ryby.
chci nahoru, být zase svobodný!
možná tam zase najdu přítele,
co na chvíli poodešel.
možná zase najdu lásku,
když mi budeš milostiv.
rád bych hlavně našel sebe,
rád bych ještě zůstal živ.