Zvíře

Jako by orgán v hrudi uložen

krvácel, dštil horkou krev;

jako by plakal, jako by štkal,

 

pláč mu byl,

jen pro tu noc,

umožněn.

Jako by z koupelny linul se dál

ten zlověstný, nelidský řev;

kdo tušit směl, kdo předvídal?

 

Jako by další krev, -

propadlé oči jí zalité, 

upíral na Tebe

v naději zabité.

 

Kdo by to čekal, že strašlivě zabolíš?

Kdo by to býval řek'?!

 

,,Neodcházej!",

křičím do sebe,

ale snad jen duše slyší (?).

 

Ze dveří sletěl kříž,

vše se ztiší, jen ve tmě dál

sílí řev a brek.

 

Je pryč, není?

Kdy přijde...?

Jaké že zapomnění?!

 

Rozebírám sebe samu na kusy,

ztrácím kousek sebe;

 

po tváři prší, -

a nepřestává, 

neboť neprší z nebe;

marná snaha.

 

Spalující utrpení, které

brání příchodu klidu.

Má zpoždění.

Kdy dorazí? ...

 

Umouněná od sazí,

čekám, - kdos přec přichází,

zoufalství či zarmoucení?

...Jen další srdce chvění

 

a zubatý vítr fičí

ve zlomené duši,

která dávno tuší:

 

nesmí býti ničí.