Lovná zvěř

Jsem zahnaná do kouta, jako lovná zvěř,
schovávající se za keř.
Schovat se co nejlépe,
ať žádnou pozornost nepřipoutá,
nenechat se chytit, nasadit si pouta.

Utíkat, utíkat, utíkat,
nemít čas vzlykat.
Co mi síly stačí,
už slyším, jak se jejich čenichy mým směrem stáčí.

Úniku nikde není, domov vypálen,
svět se mění v peklo.
Jen tak tak
se moje malé tělo vysmeklo.
Krvácím, hluboká mám zranění,
do nory psi dáni, štěkající prohlášení.

"Utíkej sem, tam, kamkoliv budeš chtít,
věř, že se nám tě podaří chytit."

Utíkám, utíkám, co mi nohy stačí,

už nemůžu, vím, že to nestačí.

Každý pes chce trhat kousek mé duše,
touží po mém stínu, nasyceném do kůže.

Každý něco chce,
nevím, jestli honičku unese mé srdce.
Sil málo, srdce: buch, buch, buch,
Plíce potřebují vzduch.

Zuby po mně cvakají,
v zubech mě psi mají.
Do kruhu, do rohu mě zahnali,
Lovná zvěř hledí do očí konečné sekeře.

Hlad, sliny z huby jim kapajíc,
vrhnou se po mně a nechají mě sténajíc.
Krve ze mě teče,
po ochutnání mě nechali ať se má tichá smrt vleče.

Jenom svého dosáhnout chtěli,
a bylo jim jedno, že mě trpět nechali.