Tak jak si přál

Muž vešel do kavárny, kroky tiše zněly,

sedl si k oknu, kde výhled nebyl skvělý.

Obloha venku byla šedivá a pustá,

anebo jen tím sklem, špínou pokrytá.

 

Číšník se objevil, jak přízrak bez varování,

„Dobrý den, vítejte jaké je vaše ctěné přání?"

Muž se lehce pousmál a pohledem odevzdaným,

„Espresso dvojité. A svůj konec prosím."

 

Číšník jen přikývnul, ani brvou nehnul,

notes, starý, zežloutlý z kapsy vytáhnul.

„Jaký by měl být ten váš odchod, pane?"

Muž na chvíli ztišil se, překvapeně.

 

„Ne příliš dramatický, prosím, bez krve a ran,

bez bolesti , křiku, jen klid, víte strach mám. 

Možná něco jemného, co mizí pomalu a tiše,

jak poslední doušek kávy, co na jazyku ztrácí se."

 

Číšník v zamyšlení psal, pak s hlavou v poklonu.

„Snad pomalé mizení – jako rosa po ránu?"

„Přesně tak," muž kývl, s úsměvem smířeným.

Číšník notes uzavřel a odešel krokem důstojným.

 

Za malou chvíli nesl šálek černé kávy,

vedle něj účet prázdný, bez čísel a zprávy.

Muž pomalu upíjel, hořkost po rtech stékala,

cítil nejprve žár, pak chlad, pak prázdnota.

 

A když se číšník vrátil s mírnou úklonou,

u stolu našel jen vůni kávy, jemnou.

Šálek zvolna chladnul, vůně stoupala dál,

po muži nezůstalo nic – tak jak si přál.