Nesnáším, že tě miluji.

Nevím jak zapomenout na ten pocit,
když jsme si psali uprostřed noci.
Když tvoje věty zněly jako sen,
a já ti věřila, ať byla noc či den.

Nesnáším to, jak se na mě díváš,
jak přesně víš, kdy slábnu, kdy zívám.
Ten pohled bodá jak jehly v kůži,
jak trny, které jsem otrhala z růží.

Nesnáším tvůj smích, když není můj,
jak cizím holkám říkáš: "Jsem jen tvůj."
Jak lžeš, a děláš, že jsi nevinný,
a já se dusím pod tíhou tvojí slabiny.

Nesnáším tvoje slova, která mě bolí,
tvé prázdné sliby, co se mi v srdci drolí.
Nesnáším, jak vždy dokážeš lhát,
dělat že nic a přitom se smát.

Nesnáším, že mě znáš až moc,
že ve mně hoříš každou noc.
Nesnáším, že tě nemůžu mít,
nenávidím tě, i tak tě budu chtít.

Všem říkáš, že nikdy nic nebylo,
že se to v mé hlavě stvořilo.
Ale vím, co jsi šeptal potají,
a že nás "naše" city k sobě volají.

Vážně jsem se snažila tě nechat,
ale stejně za tebou budu vždy spěchat.
Nesnáším tebe a sebe ještě víc,
za to, že ti chci opět vyjít vstříc.

Nesnáším, jak ve mně všechno hoří,
jak se vzpomínky vracejí a bouří.
Nesnáším tu sílu, co mě k tobě táhne,
i když vím, že se vše na konci zláme.

Snažím se nenávidět tě ze všech sil,
ale ten pocit, ten by mě zbil.
A pravda je, že tě nemohu zlomit,
a proto tě budu v srdci navěky nosit.