Šupinušky

Vážení čtenáři,

před nedávnem jsem učinil rozhodnutí smazat svůj účet, domnívaje se, že má cesta zde končí. Nyní se k vám však s pokorou vracím a rád bych se předem omluvil za to, že mnohé z básní, které zde v budoucnu naleznete, vám již budou povědomé.

Mým záměrem je postupně znovu sdílet všechny své dřívější básně, neboť jsou nedílnou součástí mé osobnosti a tvůrčí cesty. Zároveň se však budu snažit mezi tyto známé verše pravidelně vkládat i novou tvorbu.

Báseň, Šupinušky, kterou vám nyní představuji, je právě takovým čerstvým přírůstkem do mé sbírky. Doufám, že ve vás vzbudí stejné emoce, jaké jsem při jejím psaní prožíval já.

Děkuji vám za pochopení a těším se na sdílení své poezie s vámi.

__________________________________________________

Ležím už století

v zažloutlé knize na půdě,

se seškráblým nápisem -

Sám nebuď, přátele si najdi.

...

Jsem kronikou vzpomínek,

nikomu už nepatřím.

...

Zaprášený úsměv

vzpomíná na poslední dotek,

upřímná něžná ruka

hladila obraz mé duše.

...

Z azurového nebe

dávných let

hvězdné slzy pršely,

prostorem chvělo se dojetí.

...

Stále je ve mně dědeček,

co klukem kdysi byl.

On mě naposledy svíral,

křehké tělo,

a plakal pohnutím.

...

V mém světě držel bílou růži,

ostny jak zlaté paprsky

svítily mu do očí,

ve kterých viděl něžné srdce

své dětské lásky Elišky,

s vlasy barvy slunečního hedvábí.

...

To byla zahrada jeho slunce,

a potom přišla temná noc bludiček,

která zavedla jeho kroky

za řeku času,

kde v těle jejím

rozkvetl zhoubný květ.

...

Obraz lásky

teplem barev stvořený

zbledl v chladu proměny

do neznámé,

milión světelných let

staré nicoty.

...

Stránky příběhů mě nyní tisknou k sobě,

v navlhlém papíru.

...

Uvězněný obraz mého štěstí

zmírňují Šupinušky,

co vykousaly do knih okýnka,

přes která smutně hledím

na vzdálený svět.

...

Můj malý vesmír

je smutné ticho

vznášejících se prachových vloček

namísto stříbrných hvězd.

...

V paprsku zapadajícího slunce,

když poslední ruka světla

jedinkrát za den dotýká se

perleťových slz mé samoty,

aby tiše rozechvěla

strunu přilétajících světlušek.

...

Slyším život v sobě znít,

melodií z ulice,

jíž nevidím,

zvuk se nese vzduchem,

ale sem,

do vězení zapomnění

nedoléhá,

jen ticho a sny -

nic víc.

...

Dovětek k tomuto literárnímu dílu: Tuto báseň napsal člověk a ne stroj!

...

Další info o básni: 

Název díla: Šupinušky

Autor básně: © Zdeněk Vlha

Rok vydání: 2025

Kategorie: Lyrická a Elegická poezie

Inspirační podnět:

Námět této básně vzešel z konverzace s umělou inteligencí, která navrhla téma "fotografie zapomenuté v knize". Toto téma mě zaujalo a inspirovalo k napsání básně.

Důležité upozornění: Samotná báseň je však zcela mým vlastním dílem. Byla napsána 100% mnou, bez jakéhokoli zásahu či přispění umělé inteligence. Veškerý text, obrazy, metafory a struktura básně jsou výsledkem mé vlastní tvůrčí práce a představivosti.

Tímto chci předejít jakýmkoli nedorozuměním ohledně autorství a zdůraznit, že se jedná o originální báseň vytvořenou člověkem, inspirovanou pouze námětem navrženým AI.

Klíč k pochopení básně: Vypravěčem je samotná fotografie.

AI generovaná hudba a zpěv: Ano

AI generovaný obrázek: Ano