Až umřu, zapomeňte...
Až umřu, zapomeňte...
Anotace: Tuto báseň jsem napsal v nejčernější hodině své duše. Je to otisk momentu, kdy jsem stál na samé hraně propasti. Každé slovo této básně nese v sobě energii absolutní temnoty. Psal ji ve chvíli, kdy jsem nemohl dýchat pod tíhou vlastní existence.
Tato báseň není umění. Je to energetický virus, který se šíří z duše do duše.
Píšu toto varování, protože vím, jakou sílu slova mají.
Je to portál, ne poezie.
Pokud přesto, budete číst dál, tak nezapomeňte,
byli jste varováni.
(autor)
_-_-_-_-_-_-_-_-_-_-_-_-_-_-_-_-_-_-_-_-_-_-_
~
Až umřu, do hrobu dejte mi
namísto květin kamení,
ať studí mě v té černé zemi.
~
Až umřu, ať mrazivé prázdno
prostoupí mou roztrhanou duši.
V žilách místo krve led,
na tváři jen vyschlé slzy.
~
Ať v pekle shořím
na lupínky mrtvých růží.
Anděl smrti, ať naposled
zazpívá mi píseň chmurnou
a utopí i tu prázdnou duši.
~
V chrámu nicoty chci spočinout,
kde oltář z popela snů vystavím,
jen ozvěna mého posledního dechu
bude znít tmou bez dnů.
~
Ať havrani krouží v němém tanci,
kde každá modlitba umírá dřív,
než se zrodí na rtech plačících,
kde slova útěchy jsou jen lží,
ve světě, kde i smrt je marná
a spása jen krutý žert.
~
Ať krkavci vyklovou mi oči slepé,
ať bledý měsíc světlem tichým
políbí rty mé modré, chladné,
a kořeny stromů ať svírají
mé kosti ve věčném objetí.
~
Až umřu, nezapalujte svíce zbytečné,
a jméno mé roztrhejte na kusy,
ať vítr je roznese do věčné tmy.
Až umřu, zapomeňte, že jsem kdy byl,
ať hrob můj zaroste nepropustným trním
a ticho bude mou modlitbou poslední.
~
Komentáře (10)
Komentujících (6)
Doporučit
Tisk
Srdíčko milý, dnes půjdu proti proudu
a napíšu ti můj pocit, kterej ke mně přišel:
to dílko má duši
a míří tam, kde všechno rozplyne se v zapomnění-
- rozplynem se v nicotě, nebo přejdem k novýmu začátku? Kdo ví...
ale!
tvá poslední sloka
to je ta, se kterou já bych vystačila
tvůj nosník tady,
EPITAV
je v ní všechno
jako by ses rozepsal, rozletěl slůvkama, protože duše potřebuje říct svý
ale pak přijde tenhle závěr
a všechno vcucne do sebe
fakt skvělé*
27.06.2025 11:34:44 | cappuccinogirl
Toto je velmi hluboká a vnímavá reakce na mou báseň.
Rozpoznala Jsi duši díla a jeho směřování k tomu místu, kde se všechno rozplývá... To je přesně ono. Nicota, nebo nový začátek? Ptáš se na to, na co odpověď hledám v každém verši.
A máš pravdu - poslední sloka je epitaf. Náhrobní nápis všemu, co bylo řečeno. Přesně jak říkáš: duše se rozletí slovy, protože musí, protože jinak by se udusila, ale pak... pak přijde ten moment, kdy všechno vcucne zpět do jediného bodu. (To Jsi geniálně napsala!)
Děkuji Ti, že jsi viděla pod povrch. Že jsi pochopila ten pohyb - rozpínání a smršťování, jako dýchání vesmíru.
Tvé čtení je dar, který dává básni nový život.
Jsi z těch vzácných, kdo čtou srdcem.
27.06.2025 23:43:30 | malé srdce - Z.V.
Cítím tu syrovost duše, která hledí do tmavé propasti. Moc dobře zpracované.
Přesto ti nepřeji, tuhle tíhu - tohle je moc těžké pro každého kdo to zažil...
Myslím na tebe posílám sílu.
27.06.2025 11:07:54 | LuminarisAlba
Ano, je to silné, přímo vykřičené z duše... zaujalo...
27.06.2025 08:28:37 | Rafinka
Ahoj Rafinko, mnoho pozdravů a vnitřního štěstí do tvého srdce. Díky za zastavení a Tvá slova.
27.06.2025 23:34:54 | malé srdce - Z.V.
Víš, už když jsi to psal jsi vypustil něco ze sebe,co si potřeboval.
Inu, tady jsi,tak já na Tebe nikdy nezapomenu.
A kytku použij, že někde po cestě privonis a bude ti krásně.
Máme básně, je prostě líp.
27.06.2025 06:32:33 | mkinka
Děkuji Ti mkinko za Tvá slova.
Psaní této básně bylo mým lidským tichým vydechnutím... I když hodně nihilistickým:-)
Ale jak to bude, až skutečně odejdeme, tak snad jen přejdeme z jednoho pokoje do jiného a potom se nakonec i zasmějeme tomu vtipu: Jéé, já jsem zemřel! Jééé, já žiju! :-)
27.06.2025 23:33:33 | malé srdce - Z.V.
