Rozpolcené srdce 26.7.2025

Zmatek v mé hlavě,

chaos a úzkost,

jen přišla láska 

a neměla možnost.

 

Mé srdce puká,

slzy mi tečou.

Mám ráda toho kluka

a chvíle se vlečou.

 

Mé srdce neví,

mé srdce touží,

myšlenky mé 

jen okolo něj krouží.

 

Ten krásný pocit

mít ho vedle sebe,

jen stále nevím 

zda dokážu být bez tebe.

 

Jsi můj svět, můj sen,

jen jak se to stalo,

teď pocit a myšlenky

jakoby se mi to jen zdálo.

 

Srdce a mozek, 

spor mezi nimi plave,

myšlenky na to 

zda bylo to pravé.

 

Jen zmatek a chaos,

deprese a radost,

bolest a strach, 

že to vše promění se v prach. 

 

Proč svět byl tak krutý,

proč cítím jen bolest,

jako bazén deprese,

ze kterého chci vylézt.

 

Jak rychle to přišlo,

tak rychle to odešlo.

Ten zmatek ten nátlak, 

vše zhroutilo se pak. 

 

Jen zpět chci ty chvilky,

ty momenty malé,

v objetí jeho,

mé srdce bije stále.

 

Ten pocit lásky,

a úsměv jeho,

zapletené vlásky,

jak něco svého. 

 

Ten pocit bezpečí, 

ten pocit něhy,

jen jeho přítomnost 

stačila tehdy.

 

Motýli v břiše mém,

motání hlavy jen,

láska až po uši,

přebývá v mé duši.

 

Pak vše se zhroutilo,

v duši velká propast,

emocemi polilo

srdce co nechalo se zmást.

 

Zda cítil to samé,

zda měl mě rád,

jak svíčka co vzplane 

neznámo jak.

 

Bodnutí do srdce

ostrého nože,

má duše umírá

říká si „cože?”

 

Zhroucení, nezájem,

nevím jak dál,

zda stačí počkat jen,

než odejde žal.

 

Chce se mi brečet,

chce se mi řvát,

chce se mi ječet 

a šílenstvím se smát.

 

Všude jen otázky,

všude jen strach,

vše mám brát z nadsázky,

co povznést má nás.

 

Ten konec mě ničí,

srdce mě pálí, 

chci jen mít klid, 

když emoce se valí.

 

Chci necítit nic, 

chci vědět co bude.

Ta nevědomost mě ničí

a bloudí tu všude. 

 

Jen na chvíli všeho

zbavit se, necítit.

Emoce zastavit,

na pravdu posvítit.

 

Nejistota, zmatek,

ani nevím jak

je možné,

že dopadlo to tak.

 

Konec je začátek,

začátek koncem,

chci pouze vědět,

co z toho je to jen.

 

Není to poprvé,

není to napsoled.

 

Ten pocit zklamání, 

nechtěnosti smutku,

neobjevil poprvé

se vskutku.

 

Samota, úzkost,

strach z odchodu všech,

které mám ráda,

nečekaně i u těch,

u kterých nikdy

i přes všechny křivdy

co neodešli by,

tak i kdyby, 

vždy časem to skončí

a se mnou se loučí

každičká osoba,

co měla jsem ráda.

 

Přijde a odejde,

tak chodí to pořád,

nikdo nevydrží

dlouho mě mít rád.

 

Tak proč se jen snažit,

když konec je stejný

i ten kdo byl by věrný

ke konci stejně se mnou nechce nic zažít.