Sbohem kamarádko do deště

Je mi zima a bolí to

rány rozřezaný v nicotu

bolí.

už mě nikdo nezachrání

Tam kde bodavé přístřeší ztroskotalo

zmarem

odchází kamarádka pryč co byla mi velikým darem

a mě na živu drží můj syn

manžel má náročný odobí

nemám moc podpory

přítekyně neodejdi mi z živitních chvil

V holt bolesti

těch co na Tebe svedou viny všechny

ti úžasní a dokonalí

a ty se sama v sobě ztratíš tam 

mezi prokletými skřety

kam tě svrhnou

tam kde slunce není a spáry tě trhaji

těch všech obvinění

co často sou jen bolesti a komplexy lidí

a ty seš nemocná z těch jejich

vražd sebe i mě

neb se v dáli ztrácí víra naše

a obelstěna nebo pohlcena

svou duši z pavučin sama sebe obviňuji

z těch vražd  

a tak sem ztracená

a brečím v náhrobku toho

co bylo hezký když si mi byla oporou

všechno bylo dobrý

Byla tu jedna duše co mě že všeho tahala

kamarádka do deště 

Marie nastupuješ do práce a už nemáš na mě čas

budu zase v troskách sama

máš 3 děti 

manžela zvířata

a končí ti

mateřská

a tak tu tohle píšu protoźe člověk který mi je tak strašné blízko odchází z mého života vstříc svým starostem

byla si mi obrovskou oporou

dêkuji

...

brečím....

A závidím tvé rodině i zvířatům a novým kamaràdkám 

mêj se krásně

lásko holčičí

kamarádko do deště

Objímala si mě hrozně dlouze a já nechápala

teď sem to pochopila 

ty seš loučila