Nostalgie 7.8.2025

I přes to všechno

stále tě miluju,

toho co proběhlo

nikdy nelituju.

 

Chci se s tím smířit,

ne emoce vířit.

Má duše teď hravá,

jako horská dráha.

 

Stále ten pocit,

že ke mně se vrátíš,

pocit, že i kdyby

znovu se ztratíš.

 

Je to tak těžké

nechat tě být,

je to tak těžké,

když mohla jsem tě mít.

 

Své srdce jsem ti

otevřela dost,

chtěla jsem se pokusit

překročit ten most.

 

Všechno to přece

pěkně vypadalo,

mohli sledovat jsme slunce,

které zapadalo.

 

Teď mám jenom vzpomínky,

malé připomínky

k tomu proč a jak

skončilo to tak.

 

Srdce mi zlomilo,

že jsi mi lhal,

že i kdyžs to tak nevnímal

ten pocit jsi mi dal.

 

Já propadla,

já věřila,

já tobě

jsem se svěřila.

 

Tak proč jen jsi neřekl,

proč nebyls upřímný,

jen dvakrát jsi utekl

jak zbabělec bídný.

 

Tak proč vůbec vracel ses,

když byl jsi stále ztracenej,

musel si přec vědět,

že budeš z toho zmatenej.

 

Jen nechals mě myslet si,

že vše je v pohodě,

po chvíli znovu mě

pustil si k vodě.

 

Utápět ve vzpomínkách

stále se budu,

možná se utápět

ve velkém bludu.

 

Budu spát v mikině,

jež jsi mi dal,

je to to jediné,

co zpět sis nevzal.

 

Jediná věc,

co po tobě mi zbyla,

jediná myšlenka,

že víc než vzpomínka to byla.

 

Jediný zbytek

hmatového vjemu,

v níž skrývá se pocit

lásky k němu.

 

Je to ta mikina,

co měl jsi na sobě,

když při prvním setkání

já stála naproti tobě.

 

Je to jen vzpomínka,

je to jen věc,

kromě mě každý by

moh to říct přec.

 

Jenže já vím, že ne,

mám k tomu vztah,

budu se držet jí

než promění se v prach.

 

Tak moc ho miluju,

tak moc ho chtěla jsem,

teď je to to poslední

co zbylo mi po něm.

 

Stejně, jak náramek,

jež jsem ti dala,

ten já si taky přec

zpátky nevzala.

 

Náramek, který

já ručně vyrobila

na důkaz lásky,

jež mezi náma byla.

 

Tobě zbyl náramek,

mně zbyla mikina,

cítit jde láska

a cítit jde vina.

 

Vzpomínku navždy

budu mít na tebe.

Alespoň něco mám,

když nemůžeme být vedle sebe.