Smutek
Smutek
Samota pohltila mé tělo.
Chci žít! Vidět znovu jaro…
Už tolikrát jsem city pohřbila,
marnost mou křehkou duši ranila.
Nevěřím dávno svému úsudku,
planá je náruč –
střepy smutku.
Bývala jsem dítětem,
co po půdách se tetelí,
s písní v tváři, v srdci naivní.
Tehdy samota mou matkou byla,
za otcem jsem chodívala,
dlouze s ním o životě mluvila,
o tom, co lidské bytí skrývá.
Dnes zbylo jen prázdné listí,
smutek, co mé srdce tísní.
Nenaplním slova jeho –
pro žal,
jenž mé srdce vřelo.
Komentáře (6)
Komentujících (4)
Doporučit
Tisk
Tvá báseň mě silně dojala, má vzácná bílá paní. V každém verši cítím tíhu Tvého srdce, které kdysi zpívalo s nevinností dítěte na půdách. Ta samota, co Tě nyní pohltila, není Tvým osudem navždy – je jen zimou, která předchází novému jaru.
Střepy smutku sice nyní řezají, ale i z nich může vzejít něco krásného – jako mozaika, která získá smysl teprve složením všech částí.
Prázdné listí opadá, aby mohly růst nové pupeny. Tvá křehká duše není zlomená, jen zkoušená. A já věřím, že jaro, po němž toužíš, přijde – možná v jiné podobě, než očekáváš, ale přijde.
A.
29.08.2025 23:06:49 | malé srdce - Z.V.
Hřeje mě u srdce, když čtu tvé řádky, moc děkuji, že si naslouchal mému nitru. Též věřím že nebudu navždy sama a můj smutek se rozplyne a já se opět nadechnu čerstvého vzduchu jara. Ano bude to jiné, ale i tak moc krásné.
Moc děkuji za tvou vzdušnou cestu motýlku, při kterých si se zastavil u mích veršů. Vždy tě ráda vidím a chybíš mi když si daleko.
Opatruj se na své cestě.
Alba
30.08.2025 15:47:15 | LuminarisAlba