Smutek

 

Samota pohltila mé tělo.

Chci žít! Vidět znovu jaro…

Už tolikrát jsem city pohřbila,

marnost mou křehkou duši ranila.

 

Nevěřím dávno svému úsudku,

planá je náruč –

střepy smutku.

 

Bývala jsem dítětem,

co po půdách se tetelí,

s písní v tváři, v srdci naivní.

 

Tehdy samota mou matkou byla,

za otcem jsem chodívala,

dlouze s ním o životě mluvila,

o tom, co lidské bytí skrývá.

 

Dnes zbylo jen prázdné listí,

smutek, co mé srdce tísní.

Nenaplním slova jeho –

pro žal,

jenž mé srdce vřelo.