Slova, která nepřišla

Když píšu ti o bouři, co v srdci mám,
čekám, že v odpovědi najdu tvůj chrám.
Místo slov, co by hřála jak plamen v dlani,
vidím jen srdíčko – chladné a planý.

Když prosím o světlo v tunelu tmavém,
tvůj hlas se ztratí, jak mlha nad trávem.
Slovo či dvě, a pak ticho jak stín,
já ptám se v duchu: „Jsem pro tebe čím?“

Snad stávám se příběhem, co tě už nudí,
jen krátký status, co palcem se shodí.
A přitom já křičím, i když šeptám jen,
že topím se v sobě jak v rozbitém sněm.

Toužím po větě, po teplu tvých slov,
po mostě, co spojí dva vzdálené břehov.
Jenže tvé reakce – krátké jak dech,
mě nechávají padat do prázdných střech.

A tak tu sedím, sama s otázkou v hrudi:
jsem pro tebe ještě, či už dávno jen bludič?
Tvůj obraz je blízko, a přece jsi dál,
já toužila po náruči, tys lajk mi jen dal.