Oheň co hřeje, ale pálí víc

Ona – ta malá – chce jen být znát,
ale když přijde blízkost, začne se bát.
Každý pohled ji nutí krčit se níž,
zájem je oheň co hřeje, ale pálí víc…

Ta holka je zraněná, malá a bledá,
a přesto se zvedá, i když se nedá.
Neví, co s láskou, když se jí dotkne,
vždyť ji zná jen jako stín v nočním okně.

Pomozte slyšet ten křik, co je skrytý,
nechce být věčně jen tichými rýmy.
Skrz písmo ti šeptá, že věří a zkouší,
i když je plná stesku pod kůží.

Beze slova sedím, Ty dáváš mi místo,
v očích máš klid co všechno zná.
Přesto ta blízkost mě děsí najisto –
je tohle to bezpečí? Nebo past má?

Sama je vězenkyní, katem i strážcem,
žije jen skrz písmo, mezi řádkem a řádkem.
V dlaních srdce křehké, rozsypané v tmách,
ruce třesou se lehce, když v textu ho předává.

A právě to bolí – ta blízkost bez dechu,
ten tichý vztah v křehkém obleku.
Zámek mi brání, hlas zůstává spát,
ale list mezi námi začíná psát.
A i když je psaní jen šepot a vzlyk,
věřím, že v tichu slyšíte křik.